Každý by chtěl být šamanem. Aspoň řada lidí v mém okolí se v tom vidí :) Tak mě napadlo napsat povídku o chlapci, který se šamanem stát pro změnu nechtěl.
Napsáno: Aug. 14, 2020, Viktor Matys
Stín Blesku uháněl, jak když ho něco honí. Utíkal ale jen sám před sebou a moc dobře to věděl. Věci nejdřív nejsou, pak se nachystají a nakonec se stanou. Všechno má svůj postup a čas. Otec ráno odešel na lov. Matka se jen zmínila o šamanovi. Pak vyrazil.
Teď přiběhl k jezírku. Na hladině uviděl leknín. Zpomalil svůj běh. Zastavil a pomalu se vracel zpátky. Ta nádhera ho uhranula. Zvolna, snad aby ho nevyplašil, si sedal na břeh a nespouštěl leknín z očí.
Vnímal jeho nádheru a čistotu. Věděl, že se říká, že čistota leknínu vyrůstá z bahna - symbolu špíny.
Jenže jemu se teď na tom něco nezdálo. Jeho mysl se přenesla do květu. Něco slyšel, ale ne dost zřetelně. Nějaký rozhovor dvou bytostí. Ale nějak z dálky. Pak se Stín Blesku lekl a vrátil se zpátky k sobě na břeh. "Tohle není postup lovce," jakoby se napomenul.
Stín Blesku chtěl být lovcem. Byly tomu už dva roky, kdy podstoupil svou první loveckou zkoušku. To mu bylo deset let. Nešlo o nic nebezpečného. Vystopovat, ulovit a zabít zajíce. Pak ho donést domů. Matka ho připravila a otec mezitím oznámil vesnici, že jeho syn uspěl. Nebyla to jen hrdost otce, ale taky ujištění pro vesnici, že bude mít o lovce víc. To bylo důležité.
Pak byla rodinná hostina. Na tyto hostiny přicházel i náčelník a šaman. Bylo to významné. Každý hoch tím prošel, každý to takto zažil.
Byla tu ale jedna drobnost. Stín Blesku to udělal s lehkostí, která náčelníka udivila, šamana zaujala. Velmi zaujala.
Stín Blesku nepochyboval, že bude lovcem. Všichni v jeho rodině byli lovci.
O rok později se ale stalo něco, co věci poněkud posunulo jinam. Skupinka lovců se sebrala ze vsi, že půjdou obhlédnout okolí. Šel s nimi i otec Stína Blesku otec. A když i sám Stín Blesku vyjádřil zájem, nebyl problém, aby šel s nimi taky. Na takové výpravy, kde nehrozilo větší nebezpečí, chlapce po první zkoušce brali s sebou.
Na výpravě narazili na stopy a vůdce výpravy pokynul hlavou směrem, kam se podle něj měli vydat. Stín Blesku ale zavrtěl hlavou. Sám netušil jak se to stalo. Přišlo to naprosto samo a přirozeně. Lovci zpozorněli. Stín Blesku pokynul hlavou jiným směrem. Všichni se tam vydali.
Vůdce výpravy nebyla nějaká funkce. Prostě někdo měl pocit, že by se mohlo vyrazit na lov, na průzkum a podobně. Navrhl to. Když to mělo sílu, přidali se další a šlo se. Běžně se stávalo, že síla během výpravy přešla na jiného lovce. V tu chvíli se vůdcem výpravy stal on. Nemluvilo se o tom. Všichni to cítili a věděli. Vůbec se moc nemluvilo.
Výprava po krátkém čase objevila menší stádo zubrů. Bylo zjevné, že přišli z opačné strany. Proto nemohli vidět jejich stopy. Ani vítr nefoukal směrem, který by jim přivál jejich pach.
Tohle bylo něco, co udělalo i na nejlepší lovce dojem. Pocítili něco zcela mimořádného. Cítili, že tohle je daleko za hranicemi umění lovce. A začali tušit, jakým směrem se život Stína Blesku začíná odvíjet.
Stín Blesku netušil nic. Byl plný štěstí, že jeho intuice byla správná. Byl si jistý, že jeho cesta mezi dospělé lovce se tím významě otevřela. Lovci se však od toho dne k němu chovali jinak. S jakými podivným respektem. Ale co už. Bylo to dobré, hodně dobré.
Teď sedí na břehu jezírka a civí na bělostný květ. Chvíli byl v něm, ale lovec ho z něj vytáhl na břeh. Myslel na ty hlasy a jejich rozhovor. Vtahovalo ho to zpátky. Pak lovec povolil.
Stín Blesku byl znovu v květu. Napadlo ho podívat se dolů a najednou sestupoval tenkým stonkem hlouběji a hlouběji, až dosáhl kořenů. Shora zazníval jeden hlas, zdola vnímal druhý. Nerozuměl, ale cítil. Hodně důvěry a lásky v těch hlasech bylo.
Vědomí Stína Blesku se rozlévalo kořeny a on cítil kolik výživy dostávají kořeny z bahna na dně. Výživy, bez které by nádherný květ nahoře nikdy nevznikl. Jak něco může být čisté a nečisté? Najednou mu to přirovnání přišlo nesmírně hloupé.
Vystoupal zpátky do květu a zaposlouchával se do těch hlasů. Lovec ho přestal rušit. Šlo to teď lépe. Slyšel jak květ posílá své díky dolů své matce. A matka - bahno dna - vysílala vzhůru "miluji tě mé dítě". Všechno se odněkud rodí. A jak by lůno - matka nebyla šťastná, když vidí své dítě.
A z květu odpadl list. Chvíli ležel na hladině. Pak se pomalu nořil ke dnu.
Stína Blesku přepadl nával vděčnosti. Vděčnosti za život. Za bytí v tomto krásném světě. A rozběhl se k domovu.
Otevřel dveře a pohlédl na svou matku, která připravovala polední jídlo. Podívala se na něj. Jejich pohledy se spojily. Nepotřebovali slova. Děkuji ti matko, miluji tě mé dítě.
Věci nejdřív nejsou, pak jsou nachystány a pak se stanou. Ve Stínu Blesku se znovu probudil lovec. Pohlédl do rohu na svého děda, který opravoval lovecké nástroje. Děd věděl, co se ve vnukovi pere. Věděl to už dlouho. Jeho otec to tušil. Šaman to věděl už dva roky. Věci se nastaví, ale pak musí dozrát. Pak se stanou.
"Víš můj milovaný vnuku. Jsem lovec. Tvůj otec je lovec a všichni muži v naší rodině přede mnou byli taky lovci. Už jsem na světě dlouho a zažil jsem mnohé. Takže vím zcela bezpečně jednu věc. A řeku ti to jednoduše: Bez pořádného šamana se válečníci i lovci strašně, ale strašně nadřou." A roztáhl ústa v širokém úsměvu a v očích mu vyskočil šibalský plamínek.
Stín Blesku se rozchechtal. Všechny pochyby z něj spadly. Děda to trefil přesně. Smáli se spolu. Smála se i matka.
Pak Stín Blesku vzal svoje lovecké nástroje a začal je opravovat a čistit. Dělal to tak pečlivě, jak si takové nástroje zaslouží, aby byly co nejdéle k užitku. Dělal to ještě pečlivěji, jako by se připravoval na slavnost. A dělal to ještě pečlivěji, jako by je měl někomu darovat.
Pak nástroje srovnal, uložil a čekal až se vrátí otec. Když vstoupil, Stín Blesku vstal. Vyměnil si s otcem pohled a beze slova odešel z chatrče. Namířil si to nejkratší cestou k chatrči šamana. Před ní se zastavil a usedl na zem. Nevěděl jak dlouho tu bude sedět. Šaman o něm věděl, ale ani od netušil, jak dlouho tam bude muset čekat.
Věci už dozrávaly. Stanou se.