Napsáno: Aug. 29, 2020, Viktor Matys
Byl jednou jeden život. Byl nekonečný v čase i prostoru. Takže musel být jeden. Ale když je něco jen jedno, tak proč to počítat? Ale pryč s prázdným filosofováním.
Tento život si jednou povídá: "Jak asi vypadám?" a chtěl se vidět.
A protože přání se často vyplňují, ocitl se tento život náhle v malém prostoru. Život o tom zatím nevěděl, protože spal, a když se spí, je to pořád jeden život.
Ale probudil se. Těsný prostor se mu moc nelíbil. Navíc tu byla úplná tma. Zažíval podivný pocit a říkal si, že to možná je strach. Ale pak zase převážila dobrodružná povaha a s ní i zvídavost.
"Chtěl jsem vědět jak vypadám, a místo toho jsem ve tmě," povídá si ten život trochu nešťastně. Cítil, že do něj stále proudí nějaká síla. To bylo příjemné. Jenže díky té síle taky rostl. A rostl. Až vyplnit celý ten stísněný prostor. Byl nabitý obrovskou silou, ale vypadalo to, že se umačká.
Když zoufalství nabývalo vrcholu, najednou ten prostor praskl a život se objevil na světle. Velice ho to oslňovalo, ale po chvíli přivykl a viděl, že je poupátkem, a taky že kolem je spousta podobných poupátek. To byla krása!
"Tak já jsem květ!" Jásal květ. Bylo to tak krásné a svěží. Cítil na sobě mírný vánek, prožíval různé teploty, sluníčko chvíli pálilo, pak přišel mráček a taky večer a noc. To zase bylo všechno takové tiché a tajuplné. Kvítek byl vzrušením bez sebe.
Další den se otevřel více a zjistil novou překvapivou věc: Zjistil, že krásně voní. Tak krásně voní, že přitahoval pozornost včel i jiného hmyzu. A všechna ta lítající droboť zpívala zpěv, který opěvoval nádheru a vůni květů. A když si nějaká včelka sedla přímo na něj, zalíval květ neskutečný příliv štěstí a radosti. Včelka krásně bzučela písničku o jeho kráse a taky díky za šťávu, a že s ním mohla být.
Květ zpívat neuměl. Místo toho se rozvoněl ještě o něco více. A včelky se šťastně smály.
Čas plynul a život byl nadšený. Netušil, že se stane květem, ale věděl teď, že je to ten nejlepší život, jaký může mít.
Další den odpadl z květu jeden lístek. To květ nečekal. Co teď? Co bude? Květ bez lístku už nevypadal tak skvěle. A než se v něm stačilo rozlít rozčarování, odpadl další lístek, a pak další. Kvítek propdal panice. A taky přestal být kvítkem.
Tohle opravdu nečekal.
Najednou se mu to už nelíbilo. Včelky nepřicházely, vůně se vytratila. Byl obyčejný, nudný, všední. Byl co? Vlastně nevěděl co teď je. Ještě včera věděl, že bude květem navždy a nyní...?
Byl smutný, ale po prvotním úleku se dával pomalu dohromady. Síla do něj stále proudila a on cítil, že se zvětšuje. Jenže se z něj stávala nějaká podivná kulička. Hrozné, hrozné. Jak teď budu vypadat? A z toho květu jímž jsem ještě před pár dny byl se stal, považte, bubák!
Síla přicházela i nadále a životu se to zase začínalo líbit. Zvětšoval se víc a víc. Nějaký brouček mu prozradil, že takhle je to normální, a že z něj bude jablíčko. Sice si to život neuměl představit, ale stejně se těšil. Bylo to jako dobrodružství.
Najednou byl uchvácený tím jak roste a kolik síly se v něm ukládá. Porovnával svoji velikost, jak šel den za dnem. Spočítal si, že za pár týdnů bude velký jako lidská pěst. A dál a dál třeba za pár let bude velký jako celý strom na kterém roste. To bylo neuvěřitelné!
Svěřil se s tím broučkovi, ale ten se smál. "Čemu se směješ?" ptal se život. "Ále ničemu, jen tak." řekl brouček a s pochechtáváním šel dál.
Pak se růst zastavil.
"Tak co zas teď?" Život už byl trochu naštvaný. Už neporostu? "Ne, neporosteš. Ale těš se co přijde." Zazpíval kos hned vedle na větvi.
A přišlo to: Jablíčko, které bylo dosud zelené, začalo nabírat barvy. Bylo krásně červené a žlutě žíhané. A co víc: Začínalo zase vonět. Ale úplně jinak. Tak, tak životně.
"Ach bláznivé mládí," říkalo si jablíčko. "Být květem bylo sladké a krásné, ale jen jako hra. Být obdivované včelkami a hmyzáčky,... Jak dětinské! A přesto krásné. S tím co žiji teď se to ale nedá srovnat. Teď jsem zralý život, plný síly, plný... plný... plný života." A smál se.
A co bude dál?
V noci, kdy jablíčko spalo, zafoukal pořádný vítr. Jablíčko spadlo na zem a úplně se roztříštilo o kámen.
Nikdy se to už život nedověděl. Splynul zase s tím jediným životem co nemá konec ani začátek, je pořád a je všude. Vzpomínka na jablíčko byla pryč.
---
Ráno šla kolem kráva. Viděla na zemi jablíčko. Slízla ho jediným pohybem svého blajzáku. Pár jadýrek se rozletělo kolem. Jak šla dál, několik jich zašlápla do země.