Napsáno: Oct. 18, 2020, Viktor Matys
Amorek - mezi andílky skutečný lumpík - se s tím nemaže. Ví, co láska dokáže, a tak občas zkouší co se dá. I to nemožné. Většinou střílí rovně a jasně. Prostě jen pomůže tomu, co je stejně všem už dlouho jasné, jen těm dvěma ne.
Ale práce nesmí být nudná, a tak si to Amorek sem tam prostě zpestří. A protože v nebi je těch andílků spousta, a každý má něco na práci, tak to Amorek zpestří i jim, aby se zkrátka pobavili. Není tam jediným vtipálkem, ale takhle „za hranu“, jak se říká, žádný jen tak nezajde.
Ty příběhy více méně známe. Jako třeba tenhle:
V jednom domě bydlel pán. Takový morous. Pořádně ani nepozdravil. Ráno do práce, odpoledne domů a někdy večer do hospůdky. A taky tam bydlela paní. Mladá, krásná, bystrá. Chlapi se za ní táhli, ale ona je odmítala, protože je zajímala jen ta krása a ona byla dost bystrá na to, aby to prokoukla dřív než začnou.
Ale to bylo taky její trápení, protože pořádnej chlap snad prostě neexistuje.
Jestli myslíte, že pomyslela na toho pána z baráku, tak to ani náhodou. Nehezký morous, co sotva pozdraví.
A tu přichází na scénu náš Amorek a řekne si: „Nemožné?“ A vypálí šíp do toho pána. Ten večer zrovna nikam nešel a najednou mu do hlavy leze ta mladá sousedka. No je to hezké pomyšlení, ale on pak večer nemůže usnout a na to není zvyklý a už ho to vlastně štve. Pak někdy ve dvě v noci usne.
Ráno jede nevyspalý do práce, ale pořád musí myslet na tu krásku. Nemá rád, když nejsou věci vyřešené (za to ho v práci mimo jiné dobře platí), a tak cestou z práce koupí kytku a v podvečer jde zazvonit na tu sousedku. Ví, že ho hned vykopne, a taky ví, že bude mít vyřešeno a pokoj.
Jenže Amorek ví co je třeba, a tak dopoledne napálí šíp lásky taky do té mladé ženy. U oběda je nějak mimo. Kolegyně si z ní utahují, že je zamilovaná. „To zrovna,“ říká ona, protože okolo to všichni vědí prostě dřív. Odpoledne ho taky nemůže dostat z hlavy. Je to morous co nezdraví, ale stejně je jí tak nějak líp, když na něj pomyslí, a když pak jede z práce domů, už to není morous co nezdraví, ale pořdánej chlap, co má v životě určitě všechno v pořádku, o kterého se dá opřít a vlastně vůbec nevypadá špatně. Něco na něm je.
A to už je podvečer a náhle někdo zvoní. Tak paní běží otevřít a tam ten soused. Málem by neomdlela, ale on má v ruce ještě kytku. Zavrávová, chytí se dveří a slyší: „Jdu se jen zeptat, jestli třeba nemáte praskolou žárovku.“
(Mám, všechny, pomyslí si). Pán tedy není mistr vyznání, ale paní ho zve dál a říká, že sice všechny žárovky jsou v pořádku, ale můžou zkusit počkat, jestli nějaká nepraskne.
(Taky byste chtěli být takhle duchapřítomní?)
No a po čtyřech letech jedna žárovka skutečně praskne. Pán jí vymění, zatímco jeho dvouletý syn na něj obdivně hledí.
----
Takhle nějak to známe. Takhle to má být. V nebi se trochu zatleská a jede se dál.
Jenomže.
Jenomže Amorek má taky přezdívku Cupido. A protože ve své rozvernosti občas něco – no jak to říct – netrefí úplně správně, někdy říkají Cupido – stupido.
Jednou takhle se v jabloňovém sadu prohánělo mladé děvče s mladým chlapcem. Nuda, rutina. Amorek udělá svoji práci, namíří na něj vžůůůch, uděláno hotovo. Namíří na ni, vžůůůch a bum ho. Místo holky trefí strom.
V nebi, v zamyšleném tichu pracujících andílků, se najednou udělá ticho ještě o poznání větší, a pak někdo nutně pronese: „No ty vole!“ Pak se přidá mírné pochechtávání, a za chvíli se v nebi nepracuje, protože všichni se válí po obláčcích a nemůžou přestat. A když už skoro můžou, tak někdo řekne „Do stromu!“ a válej se znovu.
Pak už jim to přijde blbý, ale když pokukují do středu nebe, do toho světla, kterému z nedostatku fantazie občas říkáme Bůh a vidí, že i tam se to kouše do rtu, smějí se dál.
Amorek by zatím nejradši někam zalez.
Za pár dní by se na to zapomnělo, ale všichni jsou trochu zvědaví, protože tohle, tu ještě nebylo. Všichni včetně Amorka dál dělají svoji práci dál. Ale Amorek si víc dává pozor a už není tak rozverný a tak nějak to není ono.
Mezitím na zemi berou věci rychlý spád. Dívka si po pár dnech uvědomí, že tady jí pšenka nepokvete, protože její milý se bezesporu pomátl, protože když za ním zajde, vede jí do sadu a říká: „Podívej ta jabloň, jak je krásná, jak je úžasná,…“ To tě dlouho bavit nemůže.
A tak si dívka vzpomene, že o pár chalup dál žije jiný mladík, co pro ni má oči, Amorek to novými šípy přesměruje a je to vyřešno.
S chlapcem je to ale podstatně těžší. Je zamilovaný do stromu. Sedá si pod něj, hladí ho a ničemu nerozumí.
V nebi na to občas kouknou, je jim to trochu blbý, ale když pak někdo nečekaně pronese „Do stromu!“ stejně se musí smát.
Chlapec jednoho dne vytáhne sekeru a jabloň pokácí. Řešení je na snadě: Když jabloň rozštípe a spálí, zmizí cíl jeho lásky a on se třeba z toho vysvobodí.
Jenže k překvapení všech ten chlapec tu jabloň nespálí, ale z jejího kmene si začne vyřezávat dívku. V nebi vědí, že nebude první, koho nenaplněná láska dohnala k šílenství, a tak když je hotovo, koukají co bude dál.
A stane se tohle. Chlapec tu jabloňovou dívku obejme a do nádherně vyřezaného ouška zašeptá kouzelnou větu: „Miluji Tě!“.
A ta dřevěná dívka se změní na holku z masa a kostí, vydechne a řekne taky kouzelnou větu: „Děkuji Ti, milý.“
A v nebi se znovu ozve do ticha „No ty vole!“
Všichni znají sílu lásky, ale tohle? Tohle?
A tak nenápadně pokukují do středu, do toho světla, kterému z nedostatku fantazie občas říkáme třeba Velká Matka, a tam vidí jen koutky mírně stažené dolů, hlavu lehce na stranu a ramena pokrčená tak, jako když někdo chce říct „Čemu se tu divíte?“ a přitom se sám diví.
---
A tuhle sílu máte v sobě všichni. A dokáže věci, které dopředu nemůžete předpokládat. Zkuste tedy míň přemýšlet o tom co je a co není možné a svěřte se aspoň občas do této síly. Říkame jí Láska.
Už víte, proč Amorek chyby nedělá?